J. Šídlo: Přímá volba, nižší platy. To nemohlo dopadnout jinak

Věřte mi, takovou sněmovnu zase dlouho mít nebudeme. Jistěže i v těch příštích zažijeme všechno, co jsme bez dechu sledovali v posledních třech letech – ale takhle pohromadě to asi nebude.

Šestá sněmovna v historii samostatného Česka není první, která končí předčasně, totéž zvládli i její předchůdci z turnusu 1996–1998. A před čtyřmi lety se o totéž pokusili poslanci z topolánkovo-paroubkovské éry, kterým to ovšem zakázal Ústavní soud. Jenže ti si – slovy zákona – „zkracovali volební období“. Hrdinové let 2010–2013 se podle nového článku ústavy museli dát „rozpustit“. Aspoň méně ponižující název pro to mohli najít.

Možná je to ale vážně nejvýstižnější pojmenování. Tahle sněmovna byla určena k „rozpuštění“ od samého počátku, neboť ještě žádný poslanecký sbor se nezbavil takového množství moci a peněz jako právě tato sestava, následek rozmarného volebního víkendu na konci května 2010.

Odpovědni za tento neblahý vývoj jsou pochopitelně voliči. Před třemi lety si zvolili sněmovnu, v níž zasedlo 114 nováčků a dvě nové strany – Věci veřejné a TOP 09.

Takový nesmysl. Jako by volič zapomněl, že právě tihle ambiciózní zelenáči mají nejčastěji nezvladatelnou potřebu plnit svoje předvolební sliby a že v takovém množství bude chvíli trvat, než jim mazáci poradí, ať přestanou dělat hlouposti. Nebo to fakt budou muset splnit, a to pak budou koukat.

A taky že ano. Slíbili, že si sníží platy, odhlasovali si to a už v únoru 2011 s překvapením zjistili, že mají na výplatní pásce o 18 až 25 tisíc méně. Tím na sebe nechtě prozradili, že většinou netuší, o čem hlasují, což je sice běžné ve všech parlamentech světa, nicméně snad aspoň tady měli dát straničtí experti, podle nichž se hlasuje, pozor.

A nepoučili se. Co tam máme dál z tradičních slibů nových a lepších? Samozřejmě, „doživotní“ imunita a přímá volba prezidenta. Dvě věci, kterých se žádný rozumný poslanec za žádnou cenu nevzdá a nejsložitější na tomto celém úkonu je vymyslet argument, proč to nešlo tentokrát, když to máme v programu od roku 1996.

S imunitou to málem vyšlo, když na sebe byli ochotni vzít roli roztržitých popletů senátoři ČSSD, nakonec ale usoudili, že není dobrý nápad dál provokovat veřejnost, a napodruhé už to prošlo – český parlament se tak nezodpovědně vystavil stejné zvůli policie jako všechny ostatní parlamenty demokratických zemí, kde nesouhlas se stíháním znamená jen „odklad“ do konce mandátu.

Je s podivem, že v takové atmosféře skončil nakonec poměr permanentních omluvenek z důvodů vazby či odsouzení mezi opozicí a koalicí pouze skóre 1:1, a to musel situaci ještě na poslední chvíli zachraňovat Nejvyšší soud!

Také jednání o přímé volbě prezidenta probíhala zpočátku velmi nadějně, tak, jak od roku 2003, kdy se sepsaný návrh poprvé v dolní komoře objevil. Perspektivně vyhlížel zejména spor o změnu pravomocí přímo zvoleného prezidenta, který sliboval snadno pochopitelnou nemožnost všeobecného konsenzu, který se dá prodat aspoň našemu voliči – a shodit to na konkurenci.

Jenže pak někoho napadlo, aby pravomoce zůstaly prostě stejné, takže nebude třeba se o nic dohadovat. Co je to propána za nesmysl? Jak se chcete pak nedohodnout? (Pohled do archivu mi naznačuje, že jsme něco takového navrhovali i my v HN. Tedy já. Omlouvám se.)

A zbytek už dokonal volič, který si znova zvolil, koho chtěl, bez ohledu na to, co mu doporučovaly strany, nebo dokonce my.

A máme tu jistě i řadu dalších důvodů, proč na tuto sněmovnu vzpomínat. Na noční jednání o víkendech, kdy Bohuslav Sobotka vážně riskoval vzpouru svých vlastních poslanců nucených číst projevy, kterým vůbec nerozuměli. Na Pavla Béma, který téměř spáchal seppuku při svém posledním projevu. Na Kristinu Kočí.

A teď to zase máte ve svých rukou. Upřímně: Těšíte se?

Hospodářské noviny 21. 8. 2013