Bude nové vedení Lesů ČR i nadále vycházet z Fuksovy „Dřevěné knihy?“

Petr HavelKdyž na podzim roku 2010 představil tehdejší ministr zemědělství Ivan Fuksa hospodářskou strategii státního podniku Lesy České republiky (LČR) prostřednictvím takzvané „Dřevěné knihy“, sklidil dokument zdrcující vlnu kritiky. Po třech letech od výbuchu emocí je ale zřejmé, že základní rámec strategie byl stanoven správně. Přetrvávající problémy, byť zdaleka nejde o žádné detaily, existují jen ve stanovení dvou vyvažujících rovin – mezi LČR a jejich smluvními partnery ohledně podmínek prací pro LČR a mezi podílem státních zakázek mezi velkými a lokálními firmami.


Právě to bude největší výzvou pro nového generálního ředitele LČR jako vítěze výběrového řízení, které vyhlásil současný ministr zemědělství Miroslav Toman. Dominantní subjekt na tuzemském lesnickém trhu tak konečně bude mít konečně skutečného, ne pouze pověřeného šéfa. Je ale třeba podotknout, že jde spíše o princip, než aktuální potřebu vyměnit pověřeného ředitele Michala Gaubeho, který je zejména některými notorickými kritiky LČR viněn z mnohého, za co nemůže. Klasickým příkladem jsou různé typy veřejných zakázek z doby, kdy v LČR vládl do konce listopadu 2012 Svatopluk Sýkora a Michal Gaube byl jeho ekonomickým ředitelem. Vzhledem k povaze někdejšího generálního ředitele jsou totiž teze, že stávající pověřený ředitel je za sporné zakázky osobně odpovědný, docela fikce – rozhodoval o nich totiž ten nejvyšší. Nehledě na to, že LČR mají už alespoň 15 let tak tragickou image, že kritika LČR patří k politickému bontonu, i kdyby neměla racionální jádro. Navíc se dá patrně u čehokoli, kohokoli a kdykoli najít vždy nějaký příklad, jak vysoutěžit jakoukoli zakázku levněji. Což není obhajoba LČR, ale spíše popis principů uvažování české společnosti.


Značnou část negativní image LČR, ale i Dřevěné knihy a veškerého dění kolem státního podniku má na svědomí někdejší poslankyně Věcí veřejných Kateřina Klasnová. Ta se tématem státních lesů „živí“ dodnes, lze ale konstatovat, že i přes několikaletý politický zájem o toto téma zůstala v řadě svých tezí nepolíbená objektivitou a odborností. Přestože čas prokazatelně vyvrátil teze, které, nejen ona, v souvislosti s LČR hlásala.


Ta nejhlasitější, dnes však poněkud zapomenutá, hovořila o tom, že model prodeje dřeva „při pni“ (tzv „P“) je pro LČR nevýhodná a podnik by měl s vyšším ziskem prodávat dřevo na „odvozním místě“. Pravdou je pravý opak, díky zvolenému modelu „P“ vygenerovaly LČR nejvyšší zisky podniku v historii, v posledních dvou letech mezi 5 až 6 miliardami korun, konkrétně loni činil hrubý zisk 5,48 miliardy korun. V předchozím období se zisk LČR pohyboval mezi 500 až 750 miliony korun. I díky tomu mají v současné době LČR na účtech zhruba 17 miliard korun, které bude možné použít jako příjmy státního rozpočtu a díky tomu například zlepšit sociální situaci některých občanů nebo podpořit rozpočet ministerstva zemědělství.


Pokud se týká oblíbeného argumentu, že podniky, které zpracovávají dřevo, potřebují pro svou produkci konkrétně vytříděné partie dřevní hmoty na odvozním místě, pak je třeba podotknout, že si sami zpracovatelé dřeva mohou ve zvoleném systému dřevo vytřídit a podle konkrétních potřeb zhodnotit. To je přitom pro zpracovatele teoreticky výhodnější – pakliže ovšem disponují znalostmi, jak dřevní hmotu optimálně zhodnotit. Což ovšem mnozí nedisponují, a také v tom tkví důvod kritických vyjádření.


Klasnová a další také hovořili o monopolizaci lesnictví a diskriminaci malých firem. Lze jen připomenout, že někdejší největší lesnická firma LESS měla v dobách své největší slávy podíl na trhu 17 procent, což je k monopolu jistě dost daleko, a navíc následně zbankrotovala, takže teze o vydírání malých velkými se neprokázala. Zkrachovaly i další subjekty, samozřejmě i celá řada regionálních podniků, ale zároveň i firmy velké, nejen LESS. Do třetice (příkladů by se ale našlo mnohem víc) byl kritizován takzvaný senátní systém veřejných zakázek LČR, který zavedl soutěže na práce pro LČR každoročně jen na části území státních lesů, přičemž původně se měla každý rok v souladu s existujícími lesními hospodářskými plány soutěžit desetina území na dobu deseti let. Nakonec ale bylo přijato nelogické řešení soutěži v rozporu s lesními hospodářskými plány soutěžit každoročně pětinu území na dobu pěti let – i díky poslankyni Klasnové. Alespoň pětiletá (a ještě více desetiletá), tedy víceletá zakázka je přitom v principu stabilizujícím faktorem pro lesnické firmy, neboť dokáže vyvažovat cenové výkyvy na trhu s dřevem. Netřeba snad připomínat, že kritici systému požadovali vypisování zakázek na dobu jednoho roku.


Příčinou výše zmíněných krachů, a to je třeba zdůraznit, nebyl nicméně ani stávající systém soutěží, a tedy ani Dřevěná kniha, ale podmínky smluv mezi LČR a jejich smluvními partnery a částečně i změna výpočtu cen dřeva prostřednictvím takzvané indexace. Své samozřejmě sehrál i vývoj cen dřeva. Jestli je třeba něco v budoucnosti změnit, pak je to revize uvedených podmínek, ne však systém jako takový. Změnit lze jistě také nejvyššího představitele LČR, je však naivní se domnívat, že jedna osoba něco zásadně ovlivní. Klíčová je totiž role zakladatele – ministerstva zemědělství, které mimo jiné schvaluje finanční rámec LČR a fakticky tak ovlivňuje zejména strukturu výdajů. Faktem ovšem je, že zakladatel v minulých letech příliš zodpovědně „svůj“ podnik nekontroloval.


Tak či tak by bylo vhodnější činit spíše méně personálních změn, ale zaměřit se více na regionálnost zakázek. Zejména poté, co se částečně prosadil senátní systém a každoročně se tak vypisuje méně soutěží, stojí za úvahu nevypisovat veškerá výběrová řízení jako jeden tendr, ale právě kvůli lepší pozici lokálních firem vypisovat výběrová řízení jednotlivě, třeba i s ohledem na místní podmínky, které jsou přece jen i na relativně malém území naší země v různých lokalitách odlišné. To je jedna z možností, o které lze minimálně diskutovat. Zužovat problematiku LČR do personálních hodnocení, případně sledovat, kdo se s kým kde schází a co z toho může vyplývat, je poněkud schizofrenní. Naše země je sice pestrá, ale tak malá, a lesníků (nebo zemědělců) v ní je tak marginální počet, že se dříve či později musí při nějaké příležitosti potkat každý s každým.